Kristýna: Ti k tomu měli ale úplně jiný přístup.  Hrozně je to bavilo. Ty mladé jsme dost dlouho do všeho nutili…

Ladislav: … to jednak, a taky nám to už nepřijde důležité. Nevidím důvod, proč  jejich přirozenost upravovat do nějakých estetických forem – třeba tanečních. My jsme nikdy tanec - jak tady o něm mluvíme - používat nechtěli. Pořád jsme sice jednou nohou stáli na taneční scéně, formálně, jsme pořád přemýšleli nad choreografií v tanečním slova smyslu, ale vlastně jsme jenom neměli odvahu se tance úplně vzdát.

Kristýna: Myslím si, že v Jeníčkovi a Mařence je tance tak málo i proto, že to představení je skoro celé Láďovo, že to táhl spíš on než já...

Ladislav: V tomto představení je jen jedna choreografie, a to není žádný taneční nápad, je to odkoukané z filmu od J. L. Godarda Křestní jméno Carmen, kde hlavní postava – policajt - utíká před teroristkou v bance.

Kristýna: (k L. Soukupovi) Je pravda, ze jsme chtěli tu kapelu, viď?

Ladislav: No jo. Začali jsme cvičit písničky, koupili jsme bicí soupravu, elektrickou kytaru, basu jsme měli, zapojovali kabely a učili je zpívat, ale opravdu to nešlo…Zkoušeli jsme to skoro se všema a nedokázali jsme je to naučit.

No, a jak se poté zjevilo téma plynutí času a těch rodičovských paralel?
Ladislav: Plynutí času jsme jako téma měli vždycky. Ti mladí účinkující jsou evidentně mladší než my, umřou později než my, pokud se tedy nestane neštěstí. Tak jsme si to romantizovali, mladí lidi – čistota, vzdor – prostě takoví, jako když jsme byli my mladí, nějaký pankáči … A co bys řekla - už jsme zase byli tam, kde s těmi chlapíky z Osob a Obsazení! Otázky jako: Co si myslíš? Co si přeješ? Jak to vidíš? … Zkrátka vůbec nám nepřišlo, že jsme se opakovali.

I když byly otázky stejné, odpovědi se musely lišit. Museli jste narazit na nějakou filozofii, postoje, které jste mohli srovnávat s těmi tehdejšími - našimi. Co jste odhalili o této mládeži?
Ladislav: To je hrozně nepříjemná otázka, protože kdybychom odpověděli, že jsou jiní, tak je mi to líto, protože nevidím důvod, proč by jiní měli být. Myslím si, že nejsou jiní, že jsou úplně stejní.

Kristýna: Je jiná doba...

Ladislav: Je jiná doba, ale...

Nemají oni ve srovnání s vaší zkušeností např. lepší vztah s rodiči?
Kristýna: Mají toho třeba mnohem víc povoleno.

Ladislav: Těžko říct, protože my jsme strávili tři čtvrtě roku se čtyřmi mladými lidmi, kteří pocházejí ze čtyř různých typů rodin. Těžko říct, jaký mají vztah. Nedokážu to nahlédnout, protože jsem z klasický rodiny, zdá se mi ale, že je to stejný vztah – vztah lásky.

Ale tímto směrem jste ale nešli, tedy abyste hledali rodinné výpovědi.
Ladislav: To víš, že jsme to zkusili, ale nás vůbec netěšilo se v nich vrtat.

Kristýna: A taky oni oproti Ivě (účinkující v inscenaci Otázka pro příští rok, pozn.red.) nebo chlapům (účinkující v inscenaci Osoby a obsazení, pozn.red) nemají moc paměť, ani ta jejich těla paměť nemají. Jsou jakoby čistí...

Ladislav: Nepopsaní...

Kristýna: Ani nemáš moc o čem mluvit, oni teprve hledají, co by chtěli, a mění to každou hodinu.

Ladislav: Často říkali, „vždyť já nemám co říct“.

Takže jste nakonec začali mluvit o sobě…
Ladislav: Původně jsme vytvořili „dlouhé obrazy“ do „dlouhé hudby“, takový zpomalený folklor… Nějak nám to konvenovalo s mládím, s naivitou. Vznikly takové jakoby primitivní obrázky, co najdeš na džbáncích, na venkovských ubrusech – panáček a panenka. ..

Kristýna: … a vlastně z toho také vznikl i ten název: O Jeníčkovi a Mařence.

Ladislav: Nikdy jsme si ale například nepouštěli folklórní hudbu, jenom se nám se líbila ta představa. Sledovali jsme ty dlouhé obrazy, dlouhé, jednoduché a zpomalené situace, ale vypadalo to jako Soubor písní a tanců z Vlašimi. Nic víc -  no, úplně šílený. Z této fáze práce v inscenaci zůstalo jen pár obrazů.

Vytvářeli jste vždycky primárně inscenace o lidech, se kterými jste právě pracovali. Bylo to o paní Ivě v Otázce pro příští rok, o čtyřech chlapících v projektu Osoby a obsazení, ale teď je řekli bychom představení především o vás dvou, jsou v něm velmi intimní chvilky…
Kristýna: My jsme změnili úplně původní koncept a skoro na poslední chvíli. Většina z těch věcí, co tam děláme, vznikla na poslední chvíli.

Ladislav: Tam není ani jedna nová věc, co blázníš! Jenom anděl...

Kristýna: ...a vlk...

Ladislav: Přemýšleli jsme, jak to pro nás udělat srozumitelné. Postava, která vypráví a provází představením, to jest - moje postava - se musí objevit i v jiném kabátě. Ondřej Hrab se mě ptal po první prezentaci, proč, když je to představení o nás, proč tam tedy nejsme. Za pár dní jsem si musel přiznat, že to je pravda. A od té chvíle mě to taky začalo znovu bavit a tu naši rovinu jsme začali rozvíjet. Ve chvíli, kdy jsme začali přemýšlet nad námi, tak nás to začalo těšit.

A co s tím vlkem?
Ladislav: Co myslíš? Vlk je volnost, ne?

Také je tam spousta rovin a motivů, které mají mezi sebou spíše volné valence. Někdo tento druh obraznosti příjme, a rád se s tím „emočně“ zhoupne, někoho to vytáčí … Přitom stavíte na pohádce, což je jeden z nejkompaktnějších literárních tvarů. Používáte dlouhé časové plochy pro jednu akci, informace, zůstávají někde viset a nepropojí se s ničím … např. František s Janou na začátku…
Ladislav: Já vím, ale my jsme prostě dál. Když se díváš na Bergmanovy filmy, tak se tam taky něco objeví jednou, a víc už ne. My ten důvod, proč to tak je, známe...

Kristýna: Pokoušeli jsme se vrátit se k Františkovi ke konci, ale to bylo úplně blbý.

Ladislav: Myslím si, že je správné, že postava vlka není zřejmá. A vlastně ta pohádka ve smyslu dramaturgie kulhá, protože to kulhá každá pohádka. Když si přečteš pohádky bratří Grimmů, tak zjistíš, že nemají vnitřní linku, že jsou tam nesmyslné věty. Ale asi proto, že nám je vyprávěly maminky, že je to sdělený příběh, tak o tom člověk moc neuvažuje. Pořád jsem měl takový pocit, že to je jasný příběh, nekomplikovaný a najednou jsem zjistil, že to žádnou dramaturgii v tom pravém smyslu nemá. Tam se hází obrazy jeden za druhým, žádná starost o to, jestli spolu nějak souvisí.

Kristýna: Ještě se vrátím k tomu Františkovi. Myslím, že je důležité to, že Láďa mluví o našem kamarádovi. Tím se diváci dostanou k Láďovi blíž. Má to význam pro tu osobní vazbu, pro tu upřímnost.

Ladislav: Důvod, proč je tam máme Františka ve filmu, je uzavřený v představení. Vlastně to začalo tak, že to bude o štěstí a stárnutí tohoto kluka, který nemá vlka – tj. vlka jako odvahu, nebo volnost. Bojí se, a proto leze do zadku bohatým lidem, protože má strach, že o všechno přijde